Paní Jana nastoupila v roce 2007 do funkce vedoucí majetkového odboru města. Přicházela ze soukromého sektoru, z prostředí zahraniční společnosti, kde byla zvyklá na přesnost a důslednost při výkonu své práce. V roce 2010 jí byly tajemníkem města předloženy materiály týkající se pronájmu a následného zabřemenění nemovitostí ve vlastnictví města o rozloze cca 60 tis. m². Právní účinky břemene by byly stejné jako při prodeji. To znamená, že město by o tento pozemek přišlo a nemohlo by s ním dále svévolně nakládat. Cena pronájmu činila 2 Kč/m2. Navíc bylo zřejmé, že pronájem má být zprostředkován na základě klientelistických vazeb předem vybraným zájemcům. Předpokládaná ztráta města na takové transakci by činila cca 89 milionů korun. Paní Jana proto do podkladů pro rozhodnutí rady města upozornila na nevýhodnost této transakce pro město, kterou odmítla stvrdit svým podpisem.
Zcela nečekaně jí posléze v době čerpání řádné dovolené bylo oznámeno, že je odvolána z funkce, resp. „nabídnuto“, že pokud bude souhlasit se svou rezignací, bude moci pracovat na jiném odboru. Přestože chtěla celou záležitost řešit osobně, okamžitě byla rezignace oznámena médiím. Po návratu z dovolené a následném nepřijetí rezignace (doposud na její práci nebyly vzneseny žádné výtky) dostala během několika dní 6 účelových výtek a byla jí nařízena měsíční dovolená.
Možnosti oznámení v rámci samosprávy byly velmi omezené, neboť nadřízení byli osobami přímo zainteresovanými na celé kauze a neexistovala jiná interní možnost, kde oznámení učinit. Přesto se se svým podezřením a s pravým důvodem svého odvolání paní Jana osobně obrátila na 7 radních města (kromě starosty, jenž byl na celé kauze osobně zainteresován, a jednoho místostarosty, který neprojevil o setkání zájem), již ji vyslechli a někteří sami přiznali pochybnosti nad celou transakcí a dalšími postupy tehdejšího tajemníka, přesto se k žádné další intervenci neodhodlali. Zhruba po měsíci byla radou města paní Jana na základě udělených výtek odvolána. Pouze jeden radní města hlasoval proti jejímu odvolání a jeden se zdržel hlasování. Konečné rozhodnutí rady paní Jana přisuzuje klientelistickým vazbám většiny radních.
Po odvolání byla paní Jana přeřazena do archivu a byl jí výrazně snížen plat. Ostatní zaměstnanci byli tajemníkem úřadu pod pohrůžkou ztráty zaměstnání instruováni, že jakýkoliv kontakt s paní Janou bude považován za jednání proti radnici. Po roce pak byla už novým vedením radnice definitivně propuštěna pro nadbytečnost. Spolu s ní byla propuštěna i sekretářka odboru, která se tehdejších tajemníkových hrozeb nezalekla, a také oddělení IT služeb, které spolupracovalo při vyšetřování s protikorupční policií.
Po neúspěšném pokusu řešit záležitost na půdě samosprávy se ještě v době, kdy byla vedoucí majetkového odboru, obrátila s trestním oznámením na Útvar odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK). Na lokální policejní složky se neobrátila, neboť byly dle jejího úsudku provázány s úřadem. Na ÚOKFK se obracela nikoli z osobní známosti, jednalo se o postup založený na důvěře v policejní orgány obecně. Svou volbu i další spolupráci s policisty hodnotí paní Jana zpětně v kontextu podobných případů v republice jako velké štěstí. Po oznámení paní Jana (ale i vedoucí oddělení IT) s policií v případě potřeby a na požádání spolupracovala. Práci ÚOKFK hodnotí kladně, omezení, kterým při své práci čelila, byla spíše kapacitní a systémového charakteru. Individuální přístup policie byl profesionální, ovšem přetíženost vyšetřovatelů zřejmě bránila ještě pružnějšímu řešení celé kauzy. Z pohledu paní Jany přistupovali k vyšetřování zodpovědně. Paní Janě byla taktéž v průběhu vyšetřování z iniciativy policie nabídnuta ochrana, které nevyužila, neboť ji nevnímala jako potřebnou. Po půl roce od trestního oznámení došlo k zatčení oznamované osoby – tajemníka.
Po oznámení a hlavně po propuštění z vazby zahájil tajemník lživou a pomlouvačnou kampaň očerňující paní Janu v lokálních periodikách, neboť z trestního spisu snadno zjistil, kým bylo oznámení podáno. V této době rovněž inicioval na paní Janu 2 trestní oznámení (obě byla Policií ČR odložena pro neopodstatněnost).
Dále poukazoval na její špatnou pracovní historii, neodbornost a četná pochybení ve funkci, které doplnil smyšlenkami o zhrzeném milostném vztahu. Kampaň, vedená za účelem paní Janu zastrašit, vrcholila v době konání soudního procesu. Po propuštění tajemníka z vazby měla paní Jana obavy z osobních kontaktů pana tajemníka na radnici, které mohly vést k ovlivnění celé kauzy. Což se potvrdilo například tím, že první jeho kroky z vazby vedly na úřad, kde byl veřejně přijat nově zvoleným starostou, a také jeho právník měl přístup k zaměstnancům úřadu, které údajně instruoval, jak mají vypovídat.
Odsuzující rozsudek soudu byl vydán v únoru 2013. Délka vyšetřování byla dle paní Jany adekvátní oznamovanému problému, nicméně řízení u soudu shledává jako neúměrně dlouhé a psychicky vyčerpávající. Navíc zde vznikal prostor pro ovlivňování a vzájemnou dohodu zainteresovaných osob, které zůstávaly stále na svobodě. Změnu kvalifikace trestného činu soudem z úplatkářství na zpronevěru a podvod vnímá paní Jana velmi rozpačitě, neboť soud zřejmě přistoupil na argumentaci obžalovaných, že se nejednalo o úplatky, ale o sponzorské dary městu (přestože v účetnictví města o tomto není ani zmínka), a při tom byl nelogicky jeden z uplácejících odsouzen za úplatkářství. I přesto a v kontextu podobných případů v ČR považuje paní Jana odsouzení oznamovaného za úspěch.
Paní Jana podala pracovněprávní žalobu na nezákonné odvolání z funkce vedoucí majetkového odboru. Prioritou pro ni byl návrat na svou pracovní pozici, neboť její odvolání bylo učiněno na základě účelových a nepravdivých tvrzení.
V průběhu pracovněprávního sporu nabídla nová radnice paní Janě mimosoudní dohodu, jejíž součástí však nebyl návrat na původní místo. V době po propuštění pana tajemníka z vazby došlo totiž ke sloučení odborů a k organizační změně, která znemožňovala paní Janě návrat do funkce. Z důvodu časové i finanční náročnosti případného pokračování soudního sporu paní Jana nakonec na mimosoudní vyrovnání přistoupila. Bylo jí zřejmé, že pro současné vedení města není pro oznamovatele korupce na radnici místo.
,,Svého činu nelituji. Mám smysl pro čest a spravedlnost."
Paní Jana byla za svůj čin finančně odměněna Nadačním fondem proti korupci. Ocenění z ní ze dne na den učinilo samozvanou hrdinku, kterou v sobě do té doby nijak nevnímala. Její motivace k oznámení byla vedena profesní erudicí a vlastním svědomím, nikoliv heroickými ambicemi. V návaznosti na ocenění NFPK byla celá kauza v zásadě dobře a objektivně medializována.
